15. února 2018

Když knížka pomáhá

Už někdy loni o prázdninách jsem vám naznačovala, že se rýsuje zajímavá spolupráce. Oslovili mě z Centra pro dětský sluch Tamtam z pobočky v Olomouci, že by rádi knížku pro nejmenší. Poslali mi návrh, který byl součástí bakalářské práce jedné studentky. Domluvily jsme si tedy schůzku, kde mi pracovnice centra vysvětlila, jak probíhá první vyšetření a čím vším si rodiny se sluchově postiženým dítětem procházejí. Daly jsme hlavy dohromady, upravily prvotní návrh z bakalářky, já jsem doma nakreslila návrhy a zaslala k odsouhlasení. A jak už to tak (bohužel) bývá, než v organizaci proběhlo souhlasné kolečko všech zasvěcených, uběhly měsíce. Pozdě na podzim už jsem byla pracovně tolik vytížená, že bylo jasné že do našeho odjezdu už to nepůjde, ale naštěstí hned po návratu do ČR to konečně klaplo a tak vám teď můžu představit výsledek.
Přední strana s domečkem
Následuje přesun do nemocnice (centra) a to několika možnostmi - autem, autobusem nebo vlakem/tramvají - na suchý zip.
Následuje čekárna s několika hračkami a detaily, za dveřmi se schovává pan doktor.
Samotné vyšetření - zkoušení sluchátek, otoskopu a sluchadel a jejich nastavení spojené s grafickou změnou obrazovky (v každém centru mají trochu jiný způsob, který používají, ale vždy je zvuk spojený se světelným efektem).
A aby byla knížka genderově vyvážená a sloužila klukům i holkám, udělala jsem jak holku, tak kluka - druhý nepotřebný se může schovat v kapsičce na poslední stránce.
Cesta domů může opět být autem, autobusem nebo vlakem. Tentokrát se pohybují na šňůrkách, aby byla změna.
A taky jsem na žádost vyšívala logo centra.
Moc ráda dělám takové knížky, které pomáhají. Děkuju centru Tamtam za oslovení a milou spolupráci. Doufám, že dětem, které čeká první vyšetření, pomůže zbavit se strachu z neznámého.
A vy se ještě můžete podívat na video, které řekne víc než fotky a popis :)
A já už teď můžu prozradit, že opět chystám nějakou spolupráci s dalším institutem, ale to si ještě chvilku počkáte :)

13. února 2018

Olympijské Brno

Víkend v Brně jsme začali stylově v kavárně Tungsram. Ještě si pamatuju, když jsem tu před deseti lety (plus mínus rok, už si to přesně nepamatuju) chodila ještě do "zkušebního provozu". Pořád se tam skvěle sedí. Miluju tu podlahu a židle.
Následovala návštěva 4pokojů. Určitě je to něco jiného, zajímavého, ale pro mě jednou stačilo. Vegetariánský sendvič byl moc dobrej, stejně jako okurkovo jalovcová limonáda. Co se kafe týče, tak tu najdete jen neobvyklé speciality, což nás, co preferujeme "malý, černý a kyselý" trochu potrápilo při výběru...
Ale hlavním důvodem návštěvy byl samozřejmě sraz s našimi kamarády a celou rodinkou. Tohle je nejusměvavější mimino jaký znám :) Bětka - sestřička Terezky.
Velkou část dne jsme všichni společně strávili na brněnském výstavišti, kde se v době Olympijských her koná Olympijský festival. Můžete si tu zabruslit, zkusit biatlon, běžky, skoky na lyžích, snowboardcross, trénink ala Sáblíková na dřevěné desce (stehna v jenom ohni!) a spoustu dalšího. Vstupné je 50 Kč, a děti do 150 cm jsou zdarma. Užili jsme si to všichni, děti i dospělí. A díky jarním prázdninám v Brně, tu ani nebylo tolik lidí.
A při závěrečném čaji na zahřátí nás organizátoři pub kvízu přemluvili, abychom si zahráli. Nejdřív jsme nechtěli, protože jsme nevěděli, jestli holky ještě vydrží, ale když nás poprosili podruhé, souhlasili jsme. Dvacet otázek z historie a současnosti Olympijských her, bojovný název skupiny "Panteři" a Ondrova hlava, která sice neudrží běžné každodenní informace, zato je plná blbostí o sportu, výsledků a historie. Náš přístup - "Vem si ten papír a dones nám čepice, ať už můžeme jít" - byl nakonec výherní :D A to Ondra celej den otravoval, že by si tu Raškovku fakt přál!
Společná fotka před českým domem v Pchjongčchangu nesměla chybět a závěrečné sushi Umami jen dokreslilo skvělý víkend!

9. února 2018

Melbourne

Do Melbourne jsem se těšila mnohem víc než do Sydney a taky se mi tu líbilo mnohem víc. 
Navštívili jsme Brighton beach, kde jsou hrozně známé a profláklé barevné chajdy. U té s australskou vlajkou se dokonce tvořila několik desítek metrů dlouhá fronta... 
Pláže to nejsou nijak překrásné, ale hodně to tu žije a dostanete se sem tramvají z centra.
Vzhledem k tomu, že jsme tu trávili vánoční svátky, na jedné z nejznámějších pláží St. Kilda se zrovna konala obrovská párty. Někdy lituju, že taky nemáme na Vánoce teplo, všichni grilují, koupou se, hrají kriket...paráda. Nikdo neumývá okna, nestresuje se a pak celé dny nesedí u televize s talířkem sladkýho a vzdychá, že je mu zle...
Nocleh jsme řešili trochu netradičně. Když jsme byli ještě v Sydney, tak na fb stránky Čechů a Slováků v Austrálii, dala jedna krajanka nabídku volného pokoje kousek od St. Kildy právě v tomto termínu a tak jsme toho hned využili. Navíc jsme se tam krásně sešli i s moc prima lidma z Olomouce. Pár, který znám z jógy, a kteří právě teď dobrovolničí v Austrálii. Svět je malý
V centru Melbourne jsme se vydali do vyhlášených lanes and arcades, jsou to úzké uličky plné graffitů, barů, obchodů a restaurací. Musím říct, že jsem čekala malinko lepší street art, ale mělo to své kouzlo.
Ovšem čtvrť, která mě zcela okouzlila se jmenuje Fitzroy. Je plná starých domů a fabrik, které se přestavěly na skvělé byty. Ulice (kromě té hlavní) jsou klidné, na každém rohu je stylová kavárna. A všude, ale všude je naprosto super street art.
Většina restaurací je vegetariánská a hlavně taky plná, my jsme měli štěstí a sehnali dvě místa ve Vegie baru přímo u okýnka. Quinoa burger a sweet potato fries jsem si fakt užila!
Takový čtvrti já můžu, hned bych se stěhovala...
Po několika dnech, když jsme vypili dostatek drinků a piv s krajany, pokecali a snědli snad tunu avokáda, prošli město a užívali si atmosféru, přišel čas se rozloučit.
Zpátky domů do ČR jsme letěli opět ze Sydney a abychom si to ještě víc zpestřili, z Melbourne, kde jsme vrátili auto, jsme se do Sydney vydali nočním vlakem. Byli jsme sice v první třídě, ale připadala jsem si jako v ICéčku z Brna do Prahy před 10ti lety. A kdo jezdí po Austrálii vlakem? Starší občané, kteří evidentně ze zdravotních důvodů nemůžou lítat, Indové a my dva :)
Ale za zkušenost to stálo a navíc když se začalo stmívat, z okýnka byly vidět stovky a stovky klokanů... 

Takže to byl takový výcuc z naší cesty k protinožcům. Jsem přesvědčená, že se tam zase brzo vrátíme, protože ještě dost věcí chci vidět a zažít :) A všechno ještě určitě shrne tradiční video, až se k němu teda dostanu...
Děkuju všem, co dočetli až do konce i těm, co naši cestu sledovali "online" na instagramu. Díky za milé komentáře a kam pojedeme příště? Zatím nevíme, ale určitě něco brzo vymyslíme :)
Pěkný víkend!