5. října 2018

Zajíc závodník

Takhle při pátku vám sem hodím ještě něco málo z mojí práce. 
Je to miniknížka "Zajíc závodník", kterou jsem úplně neplánovala a místo toho, abych dělala na domluvených zakázkách, tak jsem se vrhla na tohle. Jednou za čas to potřebuju a navíc to zvyšuje moji efektivitu práce.
Takže 2 dávky geometrických tvarů na magnetické zapínání a jeden zajíc v červeným bouráku, co potřebuje zkontrolovat kola a natankovat.
Knížka je volná, takže kdyby měl někdo zájem, stačí napsat.
Hezký víkend všem :)

26. září 2018

Celý týden

Celý týden bez mých holek, které jsou na dovolené.
Zato trávím čas s nachlazením. Každý týden není holt posvícení.
Ti z vás, co neví, tak toto jsou moje kavárenské přítelkyně. Moji psi z mojí kavárny, která patří mému kavárníkovi. Ani psi, ani kavárna a ani kavárník nejsou moji. Ale stejně jim tak říkám, protože je máme dole před barákem. A je to takový můj druhý domov, kde se cítím dobře.
Černá labradorka Keira (zvaná též Máňa) už je starší dáma, která to má všechno na háku. Když chce kostičku, umí i mluvit a je to jeden z nejchytřejších psů, jaké jsem potkala.
Světlá, šmrnclá labradorka Tequila (lidově Zrzoň) je původně z útulku a je neskutečně vděčná, že si ji v zimě vzali domů. Miluje hlazení a mazlení a sežere úplně všechno na co přijde, popelnice.
Ráno, když běžím na jógu nebo jdu fotit, pomáhají pánečkovi vytahovat stoly na zahrádku. Pokaždé, když jdu kolem a výjimečně si nedám kafe, podrbu je aspoň za uchem. Jindy mi strčí skoro celou hlavu do kabelky, protože dobře ví, že jim tam nosím dobrůtky. Za kus čerstvě upečeného criossantu, který nám voní až do bytu, by udělaly cokoliv, ale před paničkou dělají jakože nic.
Dost často je potkáte právě na Dolním náměstí v Caffé Trieste. Stejně jako mě.
Fotky jsou z posledního teplého víkendu, ještě chvilku před otevřením (v 7 ráno), protože jindy je tam věčně narváno :)
Mějte krásný zbytek týdne a pokud možno bez bacilů.

20. září 2018

Street art festival

Minulý týden proběhl v Olomouci street art festival, stejně jako každý rok v září. Tentokrát vznikala obří malba tzv. mural v samotném centru. A protože to mám z domu asi 2 minutky, zaběhla jsem tam každé ráno a později odpoledne a udělala fotku ze stejného místa, abych zaznamenala vývoj práce, která trvala 6 dní. Kdo sleduje můj instagram určitě viděl. V pátek - poslední den, kdy indonéský umělec WD pracoval, celý den pršelo. Na sobotu ale hlásili slunečno a já nemohla nedočkavostí ani dospat, protože jsem si ráno naplánovala focení. Dobře totiž vím, že povrch přilehlé ulice je tak rozbitý, že tu na mě do rána počkají bezvadný kaluže. A vy určitě víte, jak ráda fotím odrazy :)
Starý ošuntělý štít Passingerova mlýna pěkně prokoukl, co myslíte?
Tohoto Masaryka najdete ve Výpadu (Bezručovy Sady). Ten je tu ale už od května, kdy vznikl během univerzitního Majálesu.
Mezi vysokoškolskými kolejemi ve Šmeralově ulici vznikly další dvě díla na zdech staré kotelny.
A to není zcela všechno, co v Olomouci máme. Pokud jste byli v Olomouci aspoň jednou za poslední 3 roky, určitě jste narazili i na obraz zvaný Selfie king, v proluce u Muzea umění. Nebo jste zahlédli Batmana poblíž fakultní nemocnice.
Já mám z tohodle velkou radost. Streetart mám hodně ráda a kdekoliv jsme, snažíme se nějaký ten streetart vyhledat. A konečně máme něco pořádnýho i v centru Olomouce! A už teď se těším, co vymyslí příští rok.
Olomouc je krásné historické město, ale někdy mám pocit, že se zaseklo tak moc v historii, že jí trochu uniká současnost a trendy... Sama dobře vím, jak je těžký s čímkoliv "přejít přes památkáře". O to větší mám radost, že se tohle povedlo.
A co na to říkáte vy? Líbí se vám Princezna s orlicí? Nebo víc "Masaryci"? Nebo považujete street art spíš za vandalismus?

11. září 2018

Pracovní týdny

Poslední týdny pracuju docela hodně. Sice tu na blogu nic moc nepřibývá, ale na instagramu byZita jsem celkem aktivní, hlavně ve stories. Takže, kdo by rád viděl nejnovější novinky a na čem aktuálně pracuji, může mrknout tady
Kdo mě sledujete víte, že sem tam tvoří i hnízdečka pro nejmenší. Vždycky jen na zakázku a protože je to zboží, které nabízí dost výrobců, dělám je vlastně jen pro známé.
Tohle je pro moji lektorku jógy Verču, které se narodila (skoro)neteř. K hnízdu jsem udělala ještě takovou "utěrkodečku", prostě takovou dečku pro strýčka příhodu a různé "nehody". Z jedné strany je z bavlny s potiskem a z druhé z bavlněné látky, která má "vylisovaný" čtverečkovaný vzorek. Má skvělé savé vlastnosti a tak je ideální na utěrky, žíňky, osušky...
Moc se mi líbí tahle látka, za poslední dobu je jedna z mých nejoblíbenějších. No a minky jsou prostě strašně heboučký a baví mě víc než bavlněné látky z obou stran, zvlášť u podzimních a zimních mimin.
Doufám, že se bude líbit. Myslím, že takové neutrální a něžné hnízdečko se bude hodit všude, co myslíte?

7. září 2018

Kodaňské léto

Poslední prázdninový víkend jsme si s Ondrou udělali výlet do Kodaně, kde před lety studoval a taky tam pořád žije náš spolužák (už s rodinou) a tak jsme využili téhle příležitosti a po pár letech se zase podívali zpátky. 

Z výletu mám několik postřehů. 
1) Kdykoliv se vydám na sever zkazí se počasí. Zima, déšť a šedá obloha. A jasně že v neděli, když jsme odlítali, byla obloha vymetená... Mimochodem to samé se mi stává na horách. Já vlastně ještě ani pořádně neviděla bílé zasněžené hory se sluníčkem, jen šedou břečku... A pak se mi někdo diví, že hory v zimě nechci ani vidět.
2) V Kodani přibylo aut a hluku. V porovnání s rokem 2013, kdy jsme tam byli, jsem měla pocit, že je město strašně hlučné a chaotické, všude auta, kola, lidi. Statistiky nemám, ale asi na tom něco pravdy bude, že aut je víc, potvrdili mi to i známí a zřejmě to bude i změnou daně za auto. Dřív se platil poplatek ve výši ceny auta, takže vlastnit auto v Dánsku nebylo levné, ale teď to zmírnili. Nevím, jestli to není spíš krok zpátky...
3) Skoro celou cestu jsme podnikli bez jediné dánské koruny v kapse. Všechno bezkontaktně, dokonce i ve stáncích na street foodech. Až úplně na konci výletu v nejstarším zábavním parku na světě Bakkenu jsme museli vybrat z bankomatu, abychom se totálně zlili na jedné z atrakcí.
4) První moje cesta, kde jsem udělala foťákem asi jen 3 fotky. Hrůza, ale nějak se mi foťák nechtěl ani vytahovat z tašky. Vůbec mě teď nebaví fotit. Zřejmě je to výbavou. Jeden objektiv krásně kreslí, ale má omezený záběr, druhý je sice širokoúhlý, ale zase (relativně) mizerně kreslí. Takže buď se můžu vztekat, že se mi nevleze do hledáčku celý záběr nebo že je fotka, zvlášť v blbém počasí, mdlá a nevýrazná a nepomůže tomu kolikrát ani photoshop. Takže jsem to celé odfotila na mobil.
Skoro úplně jsme vynechali všechny turistické atrakce Kodaně. Pochybuju, že by mořská víla s tlupou Číňanů vypadala jinak než před 5ti lety :) 
Zaměřili jsme se víc na jídlo a ne úplně turistické čtvrtě. 
Nejlepší streetart mají ve čtvrti Vesterbro. Zima, hlad a mizerná nálada nám nedovolila plně si užít všechny murály. Ale můj nejoblíbenější je tenhle. Že se ani nedivíte?:) 
Mimochodem příští týden má v Olomouci vzniknout nový mural v rámci Street art festivalu a to v centru města. Tak jsem moc zvědavá. A když to bude zvířátko, budu nejšťastnější. Bylo by blbý chtít v Olomouci mega tapíra? :)
Na instagramu už jste někteří viděli můj suvenýr z Kodaně. To je tak, když jdete po ulici, vidíte krásný obchůdek s plakátama, obrazama a pohlednicema. Vejdete a prohodíte, že by tu mohl být tapír a je tam! (Léta praxe a máme na ně prostě čuch.) Nakonec jsme šli jen do pohlednice, ale měli i velkoformátové plakáty. Hans Scherfig, dánský spisovatel a umělec, byl zřejmě taky malinko úchyl na tapíry, má je na několika obrazech, čímž se stal mým oblíbeným malířem :)
Obrovské zklamání jsem zažila v Reffenu. Staré fabriky, přístav a něco jako překladiště, kde se konají akce, blešáky (zrovna bohužel žádnej nebyl), je tu mega street food, kde seženete jídlo asi z 30ti zemí světa. Africké pochoutky, burgery, fish and chips, cokoliv co zní španělsky, taky chuťovky z Islandu. Jen české knedlovepřozelo (naštěstí) chybí :) Vegetariánsky se tu najíte královsky... Tenhle street food se přestěhoval z bývalých papíren, které (podle všeho) měly atmosféru a taky byly mnohem blíž centru. Neútulnost tohoto prostředí se asi časem změní, jak to postupně budou předělávat, zatím je to bída a já tentokrát ani nevytáhla foťák a taky mi byla slušná kosa. Vstup na street food vypadal takto...
V okolí Reffenu je spousta zajímavých projektů - nízkonákladových, nízkoenergetických a alternativních příbytků. Doporučuju vzít na cestu zpět do města žlutou loď, zvlášť máte-li 24 hodinovou jízdenku (jako my) nebo Copenhagencard.
Nyhavn jsme ale nevynechali. I když ty davy mě ničily...
Kousek od Nyhavnu mají vynikající kavárnu Ateliér September, kde jsem se poprvé za celou dobu cítila jako doma. Žít v Kodani byla by tohle moje základna.
Zajímavý hřiště Superkilen mají ve čtvrti Nørrebro, jen škoda, že jednu půlku, která je celá růžová včetně asfaltu, opravovali a taky nějaká demonstrace v okolí zrovna nenabádala k nějakému velkému odpočinku. 
Naštěstí v jednom parku jsme jsme si pohodu vytvořili. A místní socha nás dostala do kolen, protože je to názorný příklad Cimrmanovy varianty brod :)
Street food jsem si ale pořádně užila až druhý den, kdy jsme se vydali do Helsingøru. Místní street food neměl chybu! Moc doporučuju. Vynikající jídlo, skvělý prostředí a vtipné detaily. To mě baví.
Opět se všechno nachází ve staré hale a v okolí je spoustu zajímavých zákoutí a umění, třeba tahle ryba vytvořená z odpadu, které vyplavilo moře.
A když už tam budete, můžete navštívit zámek Kronborg, kam Shakespear zasadil příběh o Hamletovi, nebo se trajektem na skok mrknout do Švédska.
Helsingør je krásné městečko s domečky jak z pohádky, pěší zónou plnou obchůdkům, kaváren, restaurací. Taky přístav stojí za to a určitě i Námořní muzeum, na které jsme neměli čas. V poledne (alespoň o víkendu) se v přístavu mění posádky rybářských lodí, celé party a rodiny takhle tráví dopoledne nebo odpoledne na moři s jídlem, pitím a rybářskými pruty.
A závěrem jsme nemohli vynechat Bakken, nejstarší zábavní park na světě. Kam se hrabe Tivoli. Samozřejmě, kdo chce zažít naprostý extrémy zvolí Tivoli, ale Bakken je strašně milej a to jsou pro mě zábavní parky noční můra. Bakken se nachází na okraji obory Dyrehaven, která je v UNESCu a je krásná. Letos jsme neměli moc času na prozkoumání, tak snad zase příště. V Bakkenu je i dřevěná horská dráha, minule mě na ni Ondra vytáhl. Tentokrát jsme zvolili klády na vodě. Seděla jsem vzadu a jakmile kláda začala stoupat do kopce, všechna voda v ní mi hupla za kalhoty... Byli jsme durch, ale byla to fakt sranda :)