23. července 2019

Cochem

Když jsme byli v Cochemu poprvé (před pěti lety) učarovala nás krása tohoto údolí s vinicemi. Protože tenkrát jsme tam jeli do tunelu (nesmějte se, vážně, měli jsme soukromou prohlídku rekonstrukce železničního tunelu), vůbec jsme si nezjistili, co za lokalitu to vlastně je.
Už tenkrát jsme si řekli, že se sem vrátíme. Jako důchodci v obytňáku. Celé údolí a hlavně město Cochem je totiž plné typických německých důchodců, co si umí užít noční život, víno, výlety na parnících a strašnou hudbu v podání otylého klávesáka a hyperaktivní zpěvačky v letech, kdy vám až v půlce písničky dojde, co to je vlastně za song.
No vrátili jsme se dřív, protože do důchodu daleko :)
Celé údolí řeky Mosel je poseto hrady - tenhle Reichsburg přímo v Cochemu je jedním z nejhezčích.
Ubytovali jsme se v kempu přímo v Cochemu, ne tom oficiálním u vody, ten je v sezónu plný, ale takovém pofidérním, co jsme potkali po cestě. Rozhodně ho nedoporučuji, jen pokud máte rádi hodně velkej bizár. Obří zelená socha krávy na střeše, starý pán s hrbem, který neustále zametá, vypelichaný kokr, co si líně líže kulky v pelíšku, v trávě trpaslíci všech velikostí a barev, duhové větrníky, kukačkové hodiny, ptačí budky všech tvarů, na stole šicí stroj a látky, umělé kytky vyšisované od sluníčka, sem tam nějaké nářadí, dětský bazének s korpulentní dámou v bikinách, “dva nosáči co tankují super” v sajdkáře, co měli stan vedle nás a každou noc se ztřískali a vzbudili celý kemp... a mohla bych pokračovat ještě dlouho. Za zmínku stojí i sprchy, které majitelka označila za “old but clean”, nechtěla bych vidět její verzi “old and dirty”, protože s tolika pakomárama, můrama a dalšíma zvířátkama jsem nesdílela umyvárny ani v nejhorších českých kempech. Vrcholem bylo píchnuté přední kolo auta - starý kolík od stanu tam na nás čekal. Takže sobotní dopoledne jsme objížděli po autoservisech.
Než jsme ale zjistili tyhle komplikace, dali jsme si výborné jídlo v restauraci Neos - podle mě jediná normální restaurace (pokud nechcete šnycl) s krásným interiérem, výborným jídlem (polovina vegetariánská!) a příjemnou obsluhou. Po krémové polévce z lišek, jsem neodolala ani liškovému rizotu, div mi nenarostl liščí ohon...
Po menším překopání plánů kvůli píchnuté gumě jsme se pak vydali proti proudu řeky až do městečka Zell. Každá vesnice i městečko po cestě stojí za to, ale strašně se pletou. Ani teď nevím, odkud je jaká fotka :)
Ale kafe bylo hnusný všude :D
Vyšlápli jsme si i na Metternich Burg odkud je krásný výhled.
Nad městem Cochem se tyčí krásná vyhlídka s křížem. Před 5ti lety jsme se nahoru škrábali skrze hustou mlhu a výhled byl nulový, letos jsme tam pro jistotu ani nevylezli, protože nám tak pršelo, jak už dlouho ne. Tak jsem zvědavá, co si na nás Cochem připraví do třetice - to už budeme zřejmě jako otřelí důchodci trsat na palubě parníku a na vyhlídku se necháme vyvést lanovkou :) 

P.S: Pokud se vám nevyvede dovolená přesně podle představ, nezapomeňte, že zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně, že je intenzivní!

2. července 2019

Pořádně se dívat

Dnes jen obrazem. 
Pár detailů cestou na Dlouhé stráně.
Rozkvetlé louky, housenky, motýli, hadi a čtyřlístky. Klid

27. června 2019

Na hory


Na začátku roku už jsem práskla, že nás v srpnu čeká dobrodružství. Dneska vám prozradím něco bližšího. Chystáme se s Ondrou a kamarádem Tomem, který nás do toho navezl, do Švédska. Daleko na severu, až za polárním kruhem nás totiž čeká závod - 110km odlehlými švédskými horami. Máme na to maximálně 5 dnů, závodit určitě nebudeme, budeme se víc kochat a snažit se přežít :) Nejhorší je, že je to závod s plnou polní - stanem, spacákem, pitím, jídlem - všechno s sebou na zádech... bez signálu a já se na to moc těším. Ona už samotná cesta bude zajímavá, protože nás čeká noční vlak ze Stockholmu do Kiruny.

V rámci tréninku jsme se už před 14ti dny vydali do Jeseníků, mimo jiné jsme nutně potřebovali vypadnout z Olomouce, protože mít před barákem přes 6000 běžců půlmaratonu je nad moje nervy :)

Na Skřítek jsme dojeli autem a pak pěšky přes Ztracené kameny a Pecný po Naučné stezce Po hřebenech - světem horských luk k Jelení Studénce, kde byla největší koncentrace lidí, jinak jsme skoro nikoho nepotkali. A to jsme vycházeli až skoro v 10.
Cesta po horských loukách na hřebenu je krásná a mám jedno doporučení - namažte se i když je zataženo a fouká :)
Pak dolů lesem přes Alfrédku do Žďárského Potoka a podél Žlutého potoka zpátky na Skřítek.
Tak velkou koncentraci mravenců a obřích mravenišť už jsem dlouho neviděla.
Krásných 24 km v nádherné přírodě. Na tento víkend plánuju zase utéct z města do zeleně, kde se ty horka lépe snáší. A opět to vypadá na Jeseníky, tak uvidíme, co vymyslíme :)

12. června 2019

Prstoví maňásci

Jedna z drobností, kterou už dlouho nosím hlavě a konečně jsem se dokopala k realizaci (a k tomu dát je na blog).
Prstoví maňásci - v první vlně vzniklo 11 postaviček.
Jedna pětka zvířátek z Afriky - slon, lev, opice, žirafa a krokodýl, ze kterého mám asi největší radost. Přijde mi takový připitoměle roztomilý :) 
(Mimochodem jak je možné, že takové zvíře, které je v reálu dost, řekněme, nehezké - aspoň já je moc nemusím, je v kreslené verzi nebo jako hračka vždycky tak roztomilý? :)

Druhá pětka jsou zvířata naopak ze severu - sob, lední medvěd, tučňák, polární liška a mrož. První tři už vznikli dávno ke quietbook stránce iglú.

A poslední postavičkou je zatím osamocená žabka. Určitě jí přibudou kamarádi, ale chce to chvilku času. Žabka je taky moje oblíbená.
Na instagramu jsem provedla anketu na téma, o jaká další zvířátka by bylo zájem a některé odpovědi mě pobavily. Takže je možný, že brzo vznikne panda, ježek, zajíc nebo třeba pavouk či dinosaurus :)