26. února 2020

Torres del Paine

Cesta na sever je dost monotónní. Louky plné květů, nekonečné pastviny plné ovcí nebo krav. Dokonce jsme potkali “pár” oveček, které šly právě od kadeřníka, přímo na cestě. Tisíce a tisíce ovcí. Zážitek :)
Celou cestu jsme se kochali. Nikdy jsem neviděla krásnější pastviny.
Po 3 hodinách jsme dorazili do města Puerto Natales. Je to středisko a výchozí bod k cestě do nejznámějšího národního parku Torres del Paine.
Umí tu nejlepší kafe v pojízdném autě, které hlídá pes Panča :)
No a jako všude v Chile, i tady jsou mazliví pejsci.
A taky spoustu barev.
Po cestě do parku narazíte na velké množství vyhlídek. Nám počasí moc nepřálo.
Pokud chcete v parku trávit víc času než jen ráno přijet a večer zase odjet, musíte mít rezervované ubytování po celou dobu pobytu. Abyste něco pořádného viděli musíte se vydat na trek. Žádné výhledy (hlavně ty ikonické) tu nejsou zadarmo. Vstupné do parku stálo 21000$ a od letošního roku si ještě 4000$ připlatíte. Platí se u vstupu, kde zároveň sepíšete vaše plány na následující dny a vypíšete iniciály.
Ubytování tu poskytují 3 organizace, neexistuje žádný jednotný rezervační systém a protože kapacity se otevírají jednou ročně, v září, většinu se dozvíte, že na dobu, kdy chcete přijet, už žádné volno není. Hlavně pokud chcete jít tradiční W nebo O trek a ještě v tomto období. My jsme to tedy vzdali už z České republiky. A jediné místo, co jsme získali byly 2 noci v hlavním kempu Central Sur. Za ještě celkem slušné peníze, protože není výjimkou, že noc v chatě na palandách bez sebemenšího luxusu stojí 300 dolarů...
První den nám počasí opravdu nepřálo a střídala se modrá obloha a hustý déšť. Autem jsme objeli všechny možné vyhlídky - vodopády Cascada del Paine a dojeli jsme až k Laguna Azul.
Cestou potkali stovky lam guanacos.
Laguna Azul nabízí krásný výhled.
Nejroztomilejší malá lama.
První noc v kempu byla docela chladná. Slunce zapadalo až kolem 11 a mimochodem platí tu zákaz vycházení na treky za tmy. Park je totiž plný pum, kterým to tu přes noc patří. I když potkat pumu je spíš štěstí než abyste se tu museli bát o život.
Brzo ráno v 5 jsme vyrazili na trek k jezeru Lago Torres - jedna z nejfrekventovanějších cest. Ráno tu byl ještě klid.
Cesta mi vůbec nechutnala. První 3 km do kopce, pak půl kilometru přes windy pass, kde foukal silný vítr v nárazech až 100km/hod. Několikrát jsem si musela sednou na zem, protože jsem měla pocit, že mě to odfoukne.
Pak se dostanete do lesů plných pabuků a jste rádi, že se aspoň na chvilku schováte před větrem.
Cesta vede nahoru dolů asi dalších 6km. Výhledy tu nejsou skoro žádné, až se nakonec dostanete k poslednímu kilometru. Převýšení je tu obrovské a přes velké kameny, stromy se mění na keře až nakonec zůstanou je obří kameny a velmi silný vítr. Je to velmi nepříjemné a musím říct, že jsem měla sto chutí se na to vys*at :)
Ale naštěstí jsem se překonala a tak jsem se mohla kochat tímhle výhledem na jezero a 3 věže částečně schované v mracích.
Takhle brzo tu ještě nebylo ani moc lidí. Ti se všichni přiřítili až když jsme šli dolů.
V kempu jsme byli poměrně brzo a tak jsme toho využili a po opravdu pěkně hnusném jídle jsme si zašli na pivo do přilehlé chaty.
Druhý den bylo počasí jako malované, co se dá dělat, my už musíme zase dál.
Čekal nás dlouhý přesun do Argentiny. Netušili jsme, jak to bude na hranicích vypadat, ale to co následovalo zcela předčilo naše očekávání. Zatímco výstupní razítko z Chile jsme dostali po 30 minutách, na to vstupní do Argentiny jsme si počkali skoro 3 hodiny na sluníčku ve frontě.
Klasifikovali jsme to na jeden z nejhorších zážitků, co nás po cestě potkaly. Nic hrozného, ale otrávilo nás to hodně. Zvlášť když nás čekaly ještě další 4 hodiny o cíle.
A jaká byla Argentina prozradím zase příště.