29. ledna 2018

V srdci Austrálie

Letadlem se přesuneme o kus dál - do Alice Springs.
Alice Springs je zvláštní město, které bylo vytvořeno jen díky telegrafní stanici, která spojovala sever Austrálie s jihem. Po celém městě jsou rozeseti místní obyvatelé - většinou bezdomovci a alkoholici. Pohled to není vůbec hezký.
U Wicked Campers jsem si půjčili našeho ďábla. Vzhledově jsme dostali poměrně slušné auto, protože některá jejich vozidla jsou barevně nastříkaná s poměrně kontroverzními (někdy až sprostými) hesly... Ale jinak to byl pěknej šrot, naštěstí to mělo klimatizaci. Venku se totiž teploty pohybovaly mezi 32 a 40°C.
A vydali jsme se na cestu k Uluru, nejslavnějšímu šurtu na světě.
Cesta je dlouhá něco přes 450 km, na cestě je jen jedno odbočení, rádio nemá signál, dokonce ani telefon a ani sos volání nefunguje po většinu cesty. Kolem je jen placka a naše max rychlost mohla být 110 km/h - jednak je to předepsaná rychlost na většině cesty a dost se to tu hlídá a jednak s naším stanem na střeše jsme ani rychleji jet nemohli. Na to, že se tu jezdí vlevo, nás každou chvilku upozorňovaly cedule.
Tak trochu jsme čekali, že uvidíme spoustu klokanů, ale nic... Sem tam nějakej road train (bezvadný pohled, když ho vidíte, jak se vlní a řítí se proti vám), krávy, koně a kempři. V noci a za šera jsme neřídili. Vřele se to tu doporučuje a má to svůj význam.
Tohle je Mount Conner, spousta turistů si ho plete s Uluru a tak se mu říká Fooluru :) Kdepak, od tohodle místa nás čeká ještě 2 hodiny jízdy...
Okolní keříky "štěbetají" a to díky těmhle roztomilým zebřičkám. Mimo nich jsme zahlédli několikrát i hejna andulek!
Těsně před západem jsme dorazili do Yulary - městečka poblíž Uluru, kde nebyla ani noha. Všichni totiž byli v národním parku Uluru-Kata Tjuta. Vstupné je 25$ na osobu na 3 dny. A většina turistů sem jezdí na východ a na západ slunce, kdy se Uluru mění v krvavě červenou horu.
Přes den vypadá úplně jinak...
 Při bližším pohledu má skála zvláštní strukturu.
Tohle je místo, odkud někteří turisté vyráží pokořit horu. Je to striktně proti kultuře původních obyvatel. My vždy a všude na svých cestách ctíme místní obyvatele a jejich kulturu. Takže nás ani nenapadlo, abychom se vydali nahoru.
Takhle přes den tu můžete blbnout jak chcete, protože tu nikdo není :) Minimálně v tomhle horkém období. 
Náš osamocený ďábel na parkovišti - několik hodin jsme tu byli úplně sami.
O dalších 20 km dál se nachází další pohoří Kata Tjuta.
Už se řítíme!
Kata Tjuta v celé svojí kráse.
Je tu několik treků, na které se můžete vydat. Většina z nich, ale byla uzavřená kvůli vysokým teplotám. My jsme šli jen 2,3 km, venku bylo skoro 40°C, vzduch jako z horkého fénu, během hodiny jsme vypili každý velkou láhev vody a na konci jsme sotva pletli nožkama...
A mají tu ty nejkrásnější holoubky! :)
Kromě kempů jsme využívali i místa vhodná ke kempování jako je například toto. Za celou dobu tu projelo jen jedno auto a jeden náklaďák. Společnost nám ale dělali úžasní kakadu inka.
Strašně jsem si je zamilovala. Že se mi nedivíte? :)
Stahují se tu společně s dalším druhem papouška kakadu růžovým a chocholatým holoubkem k vodní nádrži. Voda je tu ovšem jen užitková, takže kanystry s vodou s sebou.

A takhle vypadala naš každodenní rutina před spaním.
 Jakmile jsme rozdělali stan, začal nádherný západ slunce.
Bohužel mraky houstly a v dálce se začalo blýskat. Ale protože několik set kilometrů dokola není žádná překážka, neměli jsme ponětí, jak je bouřka daleko. Po setmění už blýskalo ze tří stran a připadali jsme si jako na diskotéce. Nad námi ovšem pořád bylo jasno. Jakmile se zatáhlo a uslyšeli jsme hromy. Nastal okamžik rozhodnutí. Budeme spát v autě. V kovové konstrukci na střeše auta jsme to pokoušet nechtěli (navíc nás na to upozorňovali i v půjčovně). 
Rychle balíme stan, štípou mě komáři a až po kolena mi lezou mravenci. V okamžiku, kdy zapínáme poslední zip krytu stanu, začnou padat kapky jako pětikoruny. Rychle do auta, moskytiéru přes okýnka (stejně jeden komár pronikl), vytřepat boty plné mravenců a stáhnout okýnky. Vedro jako v prádelně, nebe jako stroboskop.

Co vám budu povídat, moc jsme se nevyspali. Ale stejně to byla krása :) Mimochodem na tohle místo údajně chodí divocí dingové, ale v tomhle počasí se jim asi nechtělo. Nicméně kostřička (ani nechci vědět čeho), která ležela nedaleko, do rána zmizela, takže kdo ví, co se dělo, když jsme přimhouřili oči...

6 komentářů:

  1. Spaní v bouřce jsme si také kdysi vyzkoušeli a stále mám na paměti, jak mi taťka tloukl do hlavy, že v autě je bezpečno (Faradayova klec) :)) Nádherná místa a krásné fotky. Já bych v tom vedru umřela. V létě jsme byli v horách v Černé hoře a musím říct, že příště bych si radši vybrala jiný měsíc :D Krásný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On i ten stan by teoreticky mohl být Faradayova klec, ale nechtěli jsme riskovat, stejně by do něj určitě časem začalo týct :))
      Vedro bylo hrozný, ale zase tu díky tomu nebyli lidi :)

      Vymazat
  2. Teda hltám a roluji každý kousek. Zebřičky jako v naší kleci, ale podělit několika;) Kata Tjuta vypadala impozantně z dálky a na Uluru cestička pěkně vyleštěná. Jsem potěšena fotografií alá Charles a Diana, jak aristokratické <3 :D :D Krásné dny a ti chochlatí holoubci by mi snad ani nevadili? No ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zebřičky miluju! A takhle když si lítají ve volné přírodě, to je prostě nádhera :)
      Díky a hezký den

      Vymazat
  3. Opět nádherný report, díky!♥ A ta fotka s papouškem je jak na plakát, úžasná! (A ne, nedivím se, že ses do nich zamilovala:-)). P.

    OdpovědětVymazat