6. ledna 2016

Malajsie - Taman Negara, II. část

13.12.
Dnes chceme jít na vlastní pěst. Prý se tu dá někde koupat - není to daleko a voda je čistá. Po vydatné a skvělé snídani (čerstvý meloun ke snídani mě asi nikdy nepřestane bavit), vyrážíme. Nahlásíme se při vstupu do parku, kdyby se něco stalo a my třeba zabloudili. Dostáváme tipy na cestu a ještě jednu mapku.
Jdeme cestou, která je jak dělaná pro tapíry. Cestu nám přeběhnou divoká prasata. Rozhlížím se až mě bolí za krkem, ale nic. Scházíme k místu, které je určené na koupání. Hned první pohled mě ujistí v tom, že tady se teda koupat nebudu a vzpomínám na křišťálově čistou vodu v Corcovadu. 




Pár minut se kocháme klidem a rozhodujeme se pokračovat dál až do kempu, který má být 8 km vzdálený. Všímám si na listu hýbající se housenky – pijavice! Do tohoto okamžiku jsme žádnou neviděli. V noci ale vydatně pršelo a najednou je vidíme úplně všude. Ondra si kasá tričko do kalhot, protože to četl v radách a doporučeních a něco zpod trika vypadne. Jsem unavená, je hrozný horko, nešťastná, že jsme neviděli žádného tapíra a ještě k tomu všude na zemi nakukují pijavice, co se snaží zachytit bot. (Pozn. Tuto scénu nejlépe popisuje Ondra a baví tím rodinu a známé.) Pravda začínám trochu hysterčit. Otáčíme se na patě a mizíme z lesa. Ondra má na triku kolečko krve. Je to jasný, pijavice už se zakousla. Další má na nohavicích a jednu na ponožce. Ponožku naštěstí neprokousla. Ani se nedivím, protože ponožky už byly schopny stát samy v koutě, jak smrděly. Mě se objevuje flek na nohavici v oblasti holeně. Začínám hysterčit víc a říkám si, že je to voda, abych se uklidnila. Zahlédneme krásného černého ptáka s dlouhými ocasními pery. Jedinečný okamžik, který si ani nevychutnáváme, jak pelášíme z lesa. Na louce, kde už „nebezpečí“ pominulo, zjišťuju, že je to krev. Představa, že mám na holeni housenku, která se tam vesele kroutí mi vehnala slzy do očí. Nechci se ani podívat, abych to zkontrolovala. Ondra už taky brečí, ovšem smíchy :) Sundává mi kalhoty a kontroluje to. Naštěstí po pijavici zůstává jen ranka a spousta krve. Oddychuju si a to už smíchy brečíme oba. Cestou do chaty nadávám jak špaček a na střídačku se smějeme vtípkům na téma Holomóčáci v pralese.
Po ošetření odmítáme jít znovu do lesa. Za 1 RM nás převozním převeze na druhý břeh. Jdeme si projít "město".



Po návratu odpočíváme a asi po hodince nám to nedá a jdeme opět do lesa, volíme jinou trasu. Tu, co jsme šli v noci s průvodcem. Už to není tak dramatické. Cesta je sušší a pijavice naštěstí nikde. Jen vtipné housenky, ještě vtipnější "klaun" (prosím, kdyby někdo věděl, co je zač, napište mi to), stonožky a spoustu rostlinek.





U večeře už jsem smířená s tím, že tapíra neuvidím, hrajeme karty u čaje v místní restauraci a je nám dobře. Místní pracovník je smutný s námi. Povídala jsem mu totiž, jak je mám ráda. Říká, že než jsme přijeli, byl tu 4 noci za sebou. To mě akorát naštve a tak to balíme a kolem 10 jdeme do chaty. To je holt příroda.
V 11 hodin večer, když už ležíme v posteli, slyším divný zvuk. Co to je? ptám se Ondry. Telefon. Zvedá ho a s otazníkem v hlase opakuje: Tapir is on the reception? Vyletím z postele, převlečená jsem ve vteřině, v ruce foťák, kameru, šneruju boty a popoháním Ondru, který teprve sundal triko... Vybíhám napřed. Prý mě nikdy tak běžet neviděl :) 
A je tam. Leží a kouká na nás. Jdu k němu a pohladím ho. Vyvalí se na bok a spokojeně usne. Je to neuvěřitelný.





Téměř na rok přesně. 
13.12.2015 ve 23:05 místního času, Taman Negara, Malajsie - Tapír Čabrakový

Žádné komentáře:

Okomentovat