5. ledna 2016

Malajsie - Taman Negara, I. část

11.12.
Ráno vyrážíme busem (cca 2,5 hod) do Kuala Tembeling a odtud plujeme loďkou do Kuala Tahan další 3 hodiny. Pozorujeme divočinu kolem nás. Dokonce i na pár desítek minut usínáme v ne úplně pohodlné pozici. Dohnal nás časový posun.




Taman Negara je nejstarší prales na světe. Je obrovský a my bydlíme na jeho okraji. Letos (na rozdíl od Kostariky a NP Corcovado) jsme se rozhodli ubytovat na jednom místě a dělat jen krátké výlety do pralesa. Navíc do resortu prý pravidelní chodí tapír. Dá se tu udělat i 3 denní trek s přespáním v jeskyních, ale nějak jsem na to neměla odvahu. Bydlíme v chatičce. Venku pobíhají makaci. Domlouváme si tour s průvodcem na následující den.



12.12.
Po skvělé snídaní, jdeme na tour. Průvodce nám ukazuje hmyz, různé rostliny, jak použít listy jedné z nich na zastavení krvácení a předává nám velké množství informací. Vidíme obří mravence, kteří mají 2 cm. Taky nám kříží cestu varan. Výhledem z vrcholku Bukit Terisek se kochá i obří pavouk Nephila (Orb golden spider). Celé to ukončujeme Canopy Walkway.











Odpoledne je nesnesitelné vedro a my dospáváme časový posun, jsme úplně zblblí. Pravidelně se budíme ve 3 v noci a nemůžeme spát.
Večer nás čeká noční tour. Ve tmě jen s baterkami a za zvuku žab, které zní jakoby hrál někdo na bonga, se vydáváme do lesa. Jakmile někdo něco spatří hlásí to průvodci. Tajně doufám, že narazíme na tapíra. Ale bohužel potkáváme jen spoustu pavouků, hadů, kobylek, štírů, strašilek a podobné havěti. Až mám z toho husí kůži.




Jsem z toho smutná. Ne že by se mi tu nelíbilo, ale druhá noc a tapír nikde. Už zbývá jen poslední...
Ondra je nešťastný, že jsem nešťastná a tak navrhuje, abychom vyrazili kolem 4 ráno alespoň po resortu a na kraj lesa. Z Kostariky víme, že to je oblíbená tapíří hodina a že by si mohl někde pochutnávat na trávě. Stejně se budíme kolem 3 hodiny, tak proč to nezkusit. Vybavení čelovkou jdeme nejdřív k recepci a restauraci. Tam je úplné ticho a nikde nikdo. Ani tapír. Jdeme tedy zpět a zkoušíme druhou stranu od chaty. Připadám si jak malá holka, protože je to celé takové strašidelné. Držím Ondru za ruku a oči mám na vrchu hlavy. Slyším divné bzučení a než stihnu něco říct nebo udělat, do hrudníku mi napálí nějaký hmyzák a já vyjeknu. Ondra sebou leknutím škubne a hmyzák si vybere ho, zřejmě protože má v ruce světlo, hned ho vypíná. Nechci vědět, co to bylo, ale mělo to aspoň 10 cm. Vybuchneme smíchy. Ondra prohodí něco ve smyslu „No jo Holomóčáci v pralesu.“ a „Fuj ještěže my nemáme prales.“ A naší ranní tour balíme. 

Žádné komentáře:

Okomentovat