12. ledna 2016

Malajsie - Borneo


19.12.
Dopoledne nás čeká přesun na Borneo. Jsem nervózní z letu. V tuto dobu (období monzunů) nemají lety na Borneo zrovna dobrou pověst. Ke gejtu přijíždí zpožděné letadlo s nápisem „Now everyone can fly“. Ano, tento nápis mělo i letadlo, které před rokem vytahovali z mořského dna…  Sedím na sedadle v řadě 14, přímo u únikového východu. Dostávám speciální instrukce, jak v případě potřeby dveře otevřít. Na klidu mi to nepřidá. Zřejmě tuším, co bude následovat. Nad Borneem šedá deka, letadlo skáče, drtím Ondrovi ruku. Na letišti v Kuchingu, kde máme přistávat, je konec světa, proskáčeme šedýma bouřkáčema a když už je runway na dohled, pilot dá force a letadlo prudce stočí čumák opět do mraků. Příjemný pocit to teda není. Lidé kolem zvrací. To je poprvé, co vidím v letadle někoho použít připravený papírový pytlíček. Bezvadný, říkám si a to už mi i Ondra drtí ruku. Poprvé v životě se bál v letadle, jak později přiznal. Opět proskáčeme mrakama nahoru a po kolečku nad městem zase dolů. Druhý pokus je úspěšný. Uf. 
Taxíkem, protože jinak to ani nejde (průměrná cena je 26 RM), se dostaneme z letiště do města. A ubytováváme se ve skromném hostelu, ale zato u milé rodinky. Ve městě si na zítra objednáváme (trochu předraženou) tour do Národního parku Bako. A já pološílená pobíhám po obchodech, ve kterých jsem objevila látky (o tom až později).

20.12.
8:30 nás vyzvedává ukecaný řidič a veze nás do vesničky Bako, odkud musíme na loďce. Jinak se do parku dostat nedá. Čekáme na „kapitána“ a našeho průvodce. Míjíme na molu výstražné obrázky krokodýlů s nápisem Danger a ve čtyřech nasedáme do loďky. Dostáváme záchranné vesty a informaci, že musíme jet pomalu, protože jsou velké vlny. Po 20 metrech chcípne motor. Klasika. Při jízdě stihnu udělat asi 2 fotky, Ondra chvilku točí. Po řece to ještě jde, ale najednou to začne houpat a v dálce vidíme rozbouřené moře. Chytneme se pevně desky, na které sedíme, jednou rukou a madla na okraji loďky druhou a vrhneme na sebe vyděšený výraz. Začíná 15 minut mého největšího strachu, jaký jsem kdy měla. Kapitán surfuje mezi žlutýma napěněnýma vlnama, loďka se houpe a já se modlím, aby mě tam někde nevytratila a aby ty nárazy vln vydržela. Když už už vidím, jak se na mě řítí třímetrová stěna vody, kapitán přidá, co to jde a těsně vlně ujedeme. Loďku stáčí prudce doprava a zajíždí mezi mangrovy. Na pláž jet nemůžeme kvůli vlnám a tak musíme kousek dojít po svých. Průvodce vyleze a řekne nám, ať si sundáme boty a vystoupíme. Naštěstí je tu jen po kolena vody. Třepou se mi ruce tak, že si nemůžu rozvázat boty. To byla teda jízda! Už teď se děsím zpáteční cesty...


Jdeme k hlavní stanici v parku lesem a náš průvodce nám ukazuje včely bez žihadel, upozorňuje nás na charakteristický zápach opic Kahau nosatých, ale žádné nevidíme. Jen makaky a veverky.

U pláže sedí na stromě samec Kahau nosatého (Proboscios monkey) a spí. Máme štěstí. Tyto opice žijí jen na Borneu a já mám velkou radost, že jsme ho viděli. Orangutany, kvůli kterým jsme se vlastně na Borneo vydali, s největší pravděpodobností neuvidíme, protože je tzv. fruit season a to jsou zalezlí hluboko v lesích a k místům, kde je ochránci dokrmují, nechodí. Tak aspoň ten kahauák! 


Cestou na pláž, která trvá asi hodinu, potkáváme divoká prasata a další makaky.  V mangrovech nás baví Lezec obojživelný.





 
 


Na pláži chvilku odpočíváme. Je strašné vedro a vlhko. Zpáteční cestu jdeme zkratkou. Polkla jsem český vtípek: Je to sice dál, ale zato horší cesta. Ani jsem netušila, jak blízko jsem pravdě. Bereme to mangrovy a průvodce nám vypráví historky, jak mu tu před třemi lety zabil kamaráda krokodýl před jeho očima a tělo už nikdy nenašli. Bezva. Už chceme být z mangrovů pryč, ale poslední úsek je ve vodě. Musíme obejít skálu. Prý je tam asi do půli stehen voda, ale je to jen pár metrů. Jakmile tam průvodce zahučí po pas otáčíme se a stejnou cestou se musíme vrátit zpět a pak dalších asi 45 minut lesem.




Při obědě na stanici za námi přichází průvodce s tím, že přijde bouřka a že buď můžeme jet hned z pláže a nebo půjdeme do místa, kde nás loď vysadila, ale budeme muset čekat. Rozhodně nechci zažít bouřku na té vachrlaté loďce. Jedeme hned. Nevím, jestli už jsme na to byli připraveni, nebo jsme tentokrát měli zkušenějšího kapitána, nebo jestli jet po vlnách je jednodušší než proti nim, ale cesta mi přišla už méně nebezpečná. Průvodce si sice tentokrát vzal záchranou vestu a ukazoval na černé mraky, co jsme měli v zádech, párkrát nám stříkla voda až do obličeje, ale po pár minutách si vestu sundal a říká vítězoslavně "Now we are safe". "To jako, že předtím jsme nebyli?" překřikuju směrem k Ondrovi zvuk motoru.
Cestou v autě už začíná slejvák a my jsme si oddychli, že jsme v pořádku. Zítra žádné dobrodružství. Budeme odpočívat. A dneska to jdeme zapít. 3 piva v baru, který 50% ze zisku dává na záchranu orangutanů.



21.12.
Dneska slaví Ondra kulatou třicítku. Dáváme si po včerejším a předevčerejším adrenalinu odpočinek. Procházíme město Kuching, v překladu "město koček", muzeum textilu, nábřeží, Chinatown a budhistický chrám. Kupujeme látky a suvenýry. Povídáme si, hrajeme karty, dospáváme a nabíráme síly na přesun na poslední místo, které v Malajsii chceme navštívit.








 



Žádné komentáře:

Okomentovat