21. května 2015

Křivoklátsko

Mám tetu, která se před více než 50 lety provdala do Čech. Do doby než šel brácha studovat do Plzně, kde už zůstal, to byla nejvzdáleněji bydlící rodinný příslušník. Výlety do Černína, poblíž Zdic, byly pro mě jako malou holku velké dobrodružství. Vlakem to tenkrát od nás trvalo přes 6 hodin!
Dlouho jsem tam nebyla, naposledy tak v 11ti letech. Strýc, myslivec, nás bral do lese, stříleli jsme ze vzduchovky a pravidelně jsme lezli na Vraní skálu. Bohužel už několik let nežije a teta už sama na dům nestačí a tak se bude brzy stěhovat. Rozhodli jsme se ji tedy navštívit v domě, na který mám z dětství tak krásné vzpomínky. Navrhla jsem našim, že bychom se mohli jít projít lesem a na skálu tak, jak jsme to dělávali a pak bychom se stavili na kafe za tetou. Nápad se jim moc líbil.
A tak jsme vyrazili brzo ráno z Olomouce, nabrali naše, s bráchou a jeho rodinkou jsme si dali sraz mezi Černínem a Svatou a vydali se na Vraní skálu. Není to žádná veleskála, ale pamatuju si, jak mi přišla neskutečně obrovská, když jsem tam v dětství lezla. Z jedné strany je strmá, ale z druhé strany vede cestička se zábradlím. Teď byla taková malinká, bodejť by ne, vždyť už jsem velká holka.
Kochali jsme se výhledem, zapsali se deníčku, posvačili...tak jako jsme to dělali pravidelně každý rok před více než 20ti lety. Krásné vzpomínky.








Žádné komentáře:

Okomentovat